Šifra a křesťanství

Jaká je Šifra mistra Leonarda z pohledu teologie a proč některým křesťanům vadí? Exkluzivně pro náš server shrnuje Zuzana Ujhelyiová, studentka Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy.

Především je nutné předeslat, že kniha Šifra mistra Leonarda je pouhým románem, tudíž její vypovídací hodnota z hlediska odborného je nulová. Právem spisovatele jistě je aby psal, jak mu „káže Múza“. Zejména proto od této publikace nemůžeme čekat, že se stane novou příručkou křesťanství, historie nebo umění.

Jedna z obsahových linií se věnuje příběhu Ježíše Krista (spíše ale Ježíše z Nazareta, jako historické postavy, nikoli, jak křesťané věří, Pána a Spasitele, jedné z osob Trojice). Jistě je nutné uchopit tento poutavý příběh. Tak činí kromě spisovatele jak tradice církve a tak i Židé. Ti ho však nepřijímají za Mesiáše, který jim byl přislíben ve Starém zákoně. O tomto přístupu Židů vypovídají i evangelia (viz např. Mt 26, 67). Autor knihy se příběhu chopil zajímavě, ne však zcela nově. Sv. Irenej ve svém rozsáhlém díle Adversus haeresis (kde se mimo jiné zmiňuje i o Jidášově evangeliu; krátké vyjádření viz např. http://tisk.cirkev.cz/art/clanek.asp?id=8428), zvláště v 1.a 2. knize, věnuje problematice herezí (tj. kacířství či blud, čili určitý odlišný pohled, který je neslučitelný s obecnou vírou dané církve). Uvádí nespočet možných variant toho, jak si různé heretické skupiny upravily a interpretovaly příběh Ježíše z Nazareta (a že je z čeho vybírat). Kniha je tedy jednou z interpretací a po stránce „odborné“ by se snad dala zařadit mezi apokryfní (tj. podvržený, nepravý spis), ovšem spíše podprůměrná, díla. Katolická církev interpretuje život Ježíše z Nazareta ve čtyřech kanonických evangeliích.

Dále autor koketuje s myšlenkou jakéhosi mužského a ženského principu (něco jako jing a jang), kdy celý svět je v harmonii právě když jsou tyto dva principy vyrovnány. Hezká myšlenka, ale z pohledu křesťanství je to zcela jistě krok zpět! Proč mít dva principy, které stojí vzájemně proti sobě, když je tu křesťanský Bůh? Ten stvořil člověka jako muže a ženu (Gn 1, 27). Bůh, jako nejvyšší myslitelné jsoucno, je původcem jak muže tak ženy. V Něm, který je nejvyšší a tudíž dokonalý, prostě nemůže chybět ani jeden z principů (ani mužský, ani ženský). V opačném případě by dokonalý jistě nebyl a my bychom se rázem ocitli v Starém Řecku, kde se lidé snažili obalamutit bohy na Olympu v čele se záletným sukničkářem Diem. Křesťanský Bůh v sobě obsahuje oba principy, ale nesmíšeně. Podobně jako lahvička, ve které je olej a voda, jsou v jednom, ale nesmíšeně. Krásným příkladem toho, že to tak vnímají lidé již dlouho je Rubensův obraz Návrat marnotratného syna (viz Lk 15, 11-32), kdy otec přijímá svého syna, klade mu ruce na ramena, přičemž jedna ruka je viditelně mužská a druhá ženská. Autor sugeruje, že druhým bohem a tedy ženským principem je Máří Magdaléna. Ovšem ani v textu samotné knihy to nemá logický základ (pak by bylo vhodné ptát se autora samého co si pod pojmem „bůh“ představuje).

Máří Magdaléna, to je to jablko sváru. Autor tvrdí, že je to právě ona, kdo spočívá na ramenou Krista při poslední večeři na obrazu od Leonarda da Vinciho. To je ovšem velmi nejapné. Pokud víme (Mt 26, 20), večeře se účastnili všichni apoštolové a jeden z nich dokonce spočíval na Kristových prsou (Jan 13, 25). Nehledě na to, pokud by tam skutečně byla Máří Magdaléna bylo by jich tedy celkem třináct (a Ježíš), ovšem na obraze je postav dvanáct (a Ježíš). Kde je tedy ten/ta třináctý? Že by to byl Jidáš, který si zrovna odskočil Ježíše zradit? Jistě ne…

„Ježíš měl s Máří Magdalenou děti“ tvrdí autor. Děti, které se v románu organizace Opus Dei (viz: http://www.opusdei.cz nebo CIC kan. 294 - 297) snaží sprovodit ze světa jako jediné svědky „pravdy“. K teorii o Ježíšových dětech by se daly najít podklady. Skutečně, Ježíš byl učitel, rabi a v tu dobu bylo vhodné (ne-li úplně nutné) aby takoví muži měli rodinu. Dobře. Vyjdeme-li z charakteristiky Ježíše tak víme, že vše dělal uváženě a cíleně, celé jeho působení o tom jasně vypovídá. Nic se nestalo „náhodou“, vše mělo hluboký smysl. Ježíš skutky činil, ale zároveň je vysvětloval. Kanonická evangelia se o tom, že by měl děti nezmiňují a vzhledem k tomu, že zároveň popisují velmi detailně některé momenty Ježíšova života i jeho rodinu (začátek Matoušova evangelia), jistě by tam byla zmínka i o rodině, kterou by založil (rodina a děti mají v semitském způsobu uvažování skutečně zásadní charakter!). Velmi pádným důkazem je jistě i to, že ani apokryfní evangelia o tomto nemluví. Jistě, zmiňují jeho vztah k Máří (např. Filipovo evangelium nebo Mářino evangelium), ale o dětech dokonce ani tam není zmínky. Ony děti s Máří, by musely zcela jasně zapadat do jeho poslání a vztahů k Bohu Otci, Panně Marii, k učedníkům, měly by jistě specifické a výsadní místo, tak jako všechno v jeho životě. Rozhodně by je neměl „mimoděk“ nebo „náhodou“. Ježíš po svém vzkříšení nazývá učeníky dětmi (Jan 13, 33; řecky „teknia“). Všichni křesťané jsou tedy Božími dětmi (dále o tom mluví i apoštol Pavel viz Řím 7, 8-9). Vždyť jsme ale všichni jeho děti, jak sám řekl. Položím si tedy otázku – skutečně by tedy biologické děti Krista měly v jeho životě výsadní postavení? Nemají toto výsadní postavení náhodou všichni lidé, pro které přišel a kteří ho přijali??“Těm pak, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, kteří věří v jeho jméno, kteří se nezrodili ani z krve, ani z těla, ani z vůle muže, ale z Boha.“ (Jan 1,13)

Zuzana Ujhelyiová
(autorka je studentkou 3. ročníku KTF UK)

Související články:

Šifra mistra Leonarda je románová fikce (9.5.2006)

admin

Rubrika: Názory
Vydáno: 20.05.2006
Počítadlo: 21737 čtenářů